Co se vlastně rozumí pojmem „standard plemene“? Jedná se v podstatě popis ideálního jedince, tedy obrazu, který by měl mít chovatel ve své mysli a měl by se mu snažit při své chovatelské práci co nejvíce přiblížit.
K utvoření tohoto obrazu ideálního představitele plemene je však nezbytné standardu beze zbytku porozumět a pochopit, co se za jednotlivými pojmy skrývá a jaký význam v celkové mozaice mají. Je třeba vědět, proč ten který požadavek standard zahrnuje.
Standardy irského vlkodava jsou na světě tři. Americký (registrovaný AKC), anglický (registrovaný KC) a potom standard FCI č. 160, kterým se řídí chovatelé vlkodavů v Evropě. Tyto tři standardy se od sebe liší jen velmi málo, celkové požadavky na typ vlkodava jsou celosvětově stejné.
Standard FCI č. 160 říká:
CELKOVÝ VZHLED: Irský vlkodav by neměl být těžký ani masivní jako doga, avšak měl by být větší než deerhound, kterému se jinak podobá svým typem. Je pozoruhodný svou velikostí, majestátním chováním, silně osvalený, siný a přesto elegantně stavěný, lehkým a aktivním pohybem; hlava a krk jsou neseny vysoko; ocas je nesen pozvednutý s lehkým obloukem vzhůru na konci.
Žádoucí je pes velkého formátu včetně kohoutkové výšky a odpovídající délky trupu. Požadovaná velikost plemene je průměrná velikost 81 cm (32") až 86 cm (34") u psů. Jedinci tohoto plemena musí vykazovat sílu, aktivitu, odvahu a celkovou harmonii.
CHOVÁNÍ A TEMPERAMENT: "Doma mírný jako ovečka, na lovu odvážný jako lev."
Náš standard se odkazuje na německou dogu a deerhounda, americký opisuje vlkodava jako „greyhound-like“, tedy připomínajícího greyhounda. Vysvětlení najdeme v původním poslání vlkodavů, kteří měli být jednak dobrými pomocníky při lovu velké zvěře, při ochraně vesnic před divokými zvířaty, ale také v boji, kdy bylo jejich úkolem strhnout jezdce z koně. Museli být proto velmi rychlí (jako chrti), aby kořist nebo nepřítele dostihli, a přitom velmi statní a silní (jako dogy), aby jej dokázali zastavit nebo zabít.
Velikost vlkodava je jednou ze základních charakteristik plemene, neměli bychom ale zapomínat, že standard požaduje také sílu, aktivitu a celkovou harmonii. Není tedy možné se zaměřit pouze na výšku a za správná požadovat vysoká, dlouhonohá zvířata, která ale postrádají sílu kostry, stejně jako psy těžké a tím pádem v pohybu těžkopádné, bez elegance. Kostra vlkodava by nikdy neměla působit lehce a křehce, ani příliš mohutně a neobratně.
V dnešní době jsou také často opomíjena slova „silně osvalený“. Svaly dodávají kostře sílu a umožňují efektivní pohyb. Nedostatečně osvalený vlkodav by nikdy nedokázal provázet lovce při honu, nedokázal by štvát zvěř, nedokázal by udržet krok s koněm. Neměl by ani potřebnou rychlost, ani výdrž.
Majestátní chování, mírnost a odvaha, by měly být základními rysy povahy každého vlkodava. Nikdy by neměl být ustrašený nebo lekavý, v žádném případě agresivní, ale neměli bychom po něm ani chtít, aby se s temperamentem labradora řítil přivítat každého příchozího. Pes velikosti vlkodava, je-li bojácný, agresivní, nebo přespříliš temperamentní klade velmi vysoké nároky na svého majitele, pro kterého je pak zbytečně náročné mít psa ovladatelného a pod kontrolou. Naproti tomu pes mírný a klidný, který nás ale v případě nutnosti ubrání, je velmi příjemným společníkem a mít jej po boku je radost.
Standard zmiňuje odvahu při lovu, předpokládá tedy zároveň, že vlkodav si zachoval svoji chrtí vlastnost, tedy lovecký pud. Všichni chrti loví „na viděnou“, tedy loví to, co vidí; to, co se hýbe. Z toho také vychází standard ve větě „hlava a krk jsou neseny vysoko“, tedy tak, aby pes dobře viděl.
HLAVA: Dlouhá a rovná, nesená vysoko; kosti čela velmi lehce vystupují a mezi očima vykazuje velmi lehkou prohlubeň.
LEBEČNÍ PARTIE: Mozkovna: Ne příliš široká.
OBLIČEJOVÁ PARTIE: Tlama: Dlouhá a mírně zašpičatělá. Zuby: Ideální je nůžkový skus, klešťový skus je přijatelný. Oči: Tmavé. Uši: Malé, složené do růžice jako u grejhounda.
Hlava vlkodava musí být dostatečně velká a silná, aby si pes dokázal poradit s velkou kořistí, proto také musí být dostatečně dlouhá. Ašak úzká nebo jinak slabá hlava, zvlášť v čenichové partii je zásadní chybou. Délka lebeční a čenichové partie by měla být zhruba 1:1. U tvaru lebky si můžeme znova vypomoci přirovnáním k deerhoundovi a doze – pokud by byla hlava příliš úzká a čenich špičatý, hlava by připomínala spíše deerhounda. Naopak široká kvadratická hlava (často spojená s povislými očními víčky a pysky) s výraznějším stopem je typická pro dogu, nikoliv pro vlkodava.
Tmavé oči dodávají vlkodavům mírný výraz, který by měl korespondovat s klidnou a přátelskou povahou. Proto jsou světlé oči nežádoucí, jejich výraz totiž bývá obvykle příliš studený.
Na konci standardu jsou vyjmenovány vady, mezi nimiž figuruje i „jiné zbarvení nosu a pysků než černé“ a také „růžově nebo játrově zbarvená víčka“, z čehož vyplývá, že vlkodav má mít výrazný černý pigment bez ohledu na barvu srsti.
Malé, složené uši jsou požadovány opět s ohledem na původní poslání psa. Takovéto uši jsou totiž nejméně náchylné k potrhání nebo jinému úrazu ať už při pohybu v lese, nebo při souboji např. s vlkem. Velké, špatně složené nebo dokonce ploché uši výrazně mění celkový dojem z hlavy psa.
Nůžkový skus je považován za nejefektivnější a nejfunkčnější, proto je požadován u většiny plemen. U klešťového skusu dochází k rychlejším opotřebení zubů. Ačkoliv o tom standard výslovně nehovoří, měl by mít vlkodav velké a silné nejen čelisti, ale i samotné zuby. O počtu zubů standard také nehovoří, je však žádoucí, aby byl pes plnochrupý, tedy měl všech 42 zubů. Více o zubech.
KRK: poměrně dlouhý, velmi silný a svalnatý, dobře klenutý, bez laloku či volné kůže na hrdle.
Krk vlkodava je „poměrně“ dlouhý, nikoliv však tak dlouhý, jako např. u greyhounda. Prací greyhoundů byl mimo jiné lov např. zajíců, proto museli mít krk dostatečně dlouhý, aby na kořist nízko u země dosáhli. Naproti tomu kořist vlkodavů byla vždy spíše větší, proto až tak dlouhý krk nepotřebovali. Krátký krk je však také chybou, protože negativně ovlivňuje rychlost a obratnost psa. Požadavek na krk silný a svalnatý logicky opět vychází z velikosti dřívější vlkodaví kořisti. Klenutím je myšlen mírný oblouk na horní straně krku, který často chybí u psů s krkem nedostatečně svalnatým a příliš dlouhým.
Lalok a volná kůže jsou pro vlkodava zcela netypické, můžeme je občas vídat u těžkých, lymfatických psů, v jejichž exteriéru se zřejmě více projevili dogovití předkové.
Pokračování v nejbližších dnech.